„Milé Nedoklubko, příběhy rodin mě přesně před rokem držely v pozitivním myšlení na oddělení rizikového těhotenství. Ráda bych tedy někomu dalšímu pomohla i já tím naším příběhem,“ napsala maminka Jitka.
Jitka s partnerem se o miminko snažili rok a půl. Po prvním, nevydařeném, zamlklým potratem ukončeném těhotenství přišel smutek a vědomí, že se tohle děje poměrně často, Jitce neulehčovalo. Naštěstí další těhotenství na sebe nedalo dlouho čekat. A tentokrát bylo vše tak, jak mělo být.
Jitka vzpomíná: „Týdny, měsíce ubíhaly a já, kromě klasických nevolností a častějšího tvrdnutí břicha, neměla žádné velké problémy.“ Poctivě absolvovala všechna předepsaná vyšetření, vždy s dobrým výsledkem. Mohla se tak začít těšit na miminko. „Tou dobou jsem stále chodila do práce, která pro mě nebyla nijak stresová, a plánovala jsem odchod na mateřskou až v poslední možný termín,“ říká Jitka a s úsměvem dodává: „Ale člověk míní, osud mění.“ Ve 26. týdnu Jitku postihly pravidelné silné křeče. To bylo poprvé, kdy se ocitla v nemocnici. „Tou dobou jsem ještě netušila, že jde o kontrakce a miminko se už chystá na svět…“ říká k tomu Jitka.
Po týdnu byla propuštěna domů s doporučením dodržovat klid, ideálně na lůžku, nestresovat se a co nejvíc odpočívat. Jitka veškerá doporučení lékařů dodržovala. „Bohužel po týdnu jsem začala zvracet, měla jsem silné křeče a břicho bylo tvrdé i v absolutním klidu,“ vypráví Jitka. Jitčin partner ji odvezl do nemocnice, kde ji samozřejmě hospitalizovali. Jak Jitka, která byla tou dobou na začátku 29. týdne, dál popisuje: „Tentokrát šlo do tuhého. Začala jsem se otevírat a tělo se připravovalo definitivně na porod.“ Lékaři podali nastávající mamince kortikoidy na dozrání plic miminka a snažili se porod zastavit, nebo alespoň oddálit. Nebylo to jednoduché: „Každý den monitor, měření tlaku, kapačky ve dne v noci, čípky, magnesium, jídlo do postele a co nejméně pohybu…
Povedlo se zachránit dalších 11 dní.“ Jitka vzpomíná: „20. 3. 2023 to ale vypuklo.“ V ten den jí praskla voda a pak už se s tím, co přicházelo, nedalo nic dělat. „Vlastně mám tyhle minuty celé trochu v mlze, vybavuji si jen, že se to na sále hemžilo sestřičkami v bílém, ale i v zeleném, což je barva oblečení zaměstnanců českobudějovické neonatologie,“ popisuje Jitka. Do hodiny od prasknutí vody byl Filípek na světě. Narodil se ve 29 + 6 týdnu těhotenství, vážil 1 530 gramů a měřil 41 cm.
Umístěn byl do inkubátoru, ve kterém ho novopečená maminka Jitka viděla, než ho zdravotníci odvezli na JIP. Další týdny nebyly, jak to tak bývá, jednoduché. Filípek bojoval v inkubátoru, jeho rodiče se snažili být v co největší psychické pohodě, aby tu byli pro něj. Jak dodává Jitka: „Ani na okamžik jsem si ale nepřipustila, že by to mělo špatně dopadnout.“ Už 3 hodiny po porodu seděla Jitka u inkubátoru a dívala se na svého maličkého synka.
Malý bojovník Filip byl 11 dní na JIP, 44 dní potřeboval dýchací podporu, krmen byl sondičkou. „Absolvovali jsme hromadu vyšetření, 1 krevní transfuzi, seznámení se s Vojtovou metodou, CT na gastru… Nakonec jsme jeli i do Motola s podezřením na Hirschprungovu chorobu, několik týdnů se malý nedokázal sám vyprázdnit. Ta se naštěstí nepotvrdila, ale byla nám nasazena přísná dieta kvůli intoleranci bílkoviny kravského mléka.“ 22. den po narození byl Filípek poprvé přiložen k prsu, což byl první krok na cestě k pozdějšímu plnému kojení.
Pro Jitku to samozřejmě nejsou úplně veselé vzpomínky: „Celá naše hospitalizace se odvíjela v duchu neustálého sledování (de)saturací na monitoru, odsávání mléka, zažívání pokroků a pádů, chvil štěstí, ale také pláče a beznaděje.“ Po 58 dnech si šťastní rodiče odváželi syna domů s pocitem, že je ta těžká doba definitivně za nimi. „Za to všechno vděčíme sestřičkám, doktorkám a doktorům z nemocnice v Českých Budějovicích, andělům v lidské podobě, kteří při nás celou dobu stáli. Nikdy na ně nezapomeneme a vždy budou mít místo v našich srdcích,“ uzavírá vzpomínky Jitka s úsměvem na tváři. Filípkovi je v době přípravy tohoto čísla časopisu 9,5 měsíce korigovaně.
Jak maminka Jitka pyšně říká: „Je to ten nejúžasnější kluk na světě, který nám ukázal, jak silná může být chuť do života. S nedonošeňátkem to odchodem z nemocnice nekončí, ještě dlouho poté byl a stále je náš život ve znamení doktorů, vyšetření, cvičení. To už je ale to nejmenší. Všem rodičům a jejich maličkým z celého srdce přeji, aby i oni zažili šťastný konec jako my… A vlastně začátek té úžasné společné cesty, kterou si všichni na startu tak statečně vybojovali. “
Napsat komentář