Veronika se s námi podělila o svůj příběh. Její dvojčátka přišla na svět ve 27. týdnu těhotenství. Začátky nebyly jednoduché: Jedno dítko měla doma, druhé v inkubátoru v Ostravě a třetí muselo být transportováno na operaci do pražského Motola. „… a rozkrojit se neumíte,“ říká při těžké vzpomínce Veronika.
ČEKÁME DVOJČÁTKA!
Tahle zpráva od pana doktora pro nás byla samozřejmě trošku šokem. Ani jeden z nás jsme to nečekali. „Tak bude mít ta naše 14měsíční princezna dokonce parťáky dva,“ říkali jsme si. Manžel, jak správný chlap, měl praktické myšlenky, že potřebujeme nové auto a zda vůbec s dvojkočárkem projedeme brankou. Na začátku těhotenství, v době, kdy jsme se dozvěděli, že v bříšku jsou miminka dvě, bych nikdy nevěřila, jak to všechno bude náročné.
OD 19. TÝDNE ZAČALY PRVNÍ POTÍŽE
Být v klidu s malým svištěm v domě nebylo jednoduché. Naštěstí máme babičky, které fungovaly naplno, za což jsem jim neskutečně vděčná. Věřím totiž, že bez nich by bylo mé těhotenství ještě kratší. Jednoho rána jsem se necítila moc dobře, měla jsem divné tlačení v břiše a rozhodla se, že zajdeme pro jistotu na pohotovost. Byla jsem teprve ve 24. týdnu a ani ve snu by mě nenapadlo, že v nemocnici zůstanu. Diagnóza: Zkracování čípku. Měla jsem hrozný strach, cítila jsem se sama, já a dva uzlíčci v bříšku v sanitce, bez manžela a bez dcerky, v šoku, co se bude dít.
V NEMOCNICI JSEM ZŮSTALA TÝDEN
Sestřičky i lékaři byli úžasní. Podali mi kortikosteroidy pro urychlení vývoje plic miminek… Stále jsem si ale nepřipouštěla, že toto čeká právě nás. „Přece to zvládnu, musím vydržet,“ říkala jsem si. Po týdnu mě pustili domů a docházela jsem do rizikové ambulance. Bohužel, po kontrole ve 27. týdnu jsme opět musela být hospitalizována. Věřila jsem, že mě za týden pustí, říkala jsem si, že jsem slyšela o případech, kdy se zkráceným čípkem žena vydržela až do termínu porodu. To ale bohužel nebyl můj případ… Za pár dní v noci se mi přitížilo a začala jsem se otevírat. Takže přesun na porodní sál a rozhodnout, zda budeme čekat, nebo dám svolení k císaři. Na porodním sále jsem měla snad to nejlepší složení odborníků, jaké jsem si mohla přát. Volala jsem rychle manželovi.
Ten rychle pořešil hlídání a vyrazil za mnou. Přijel v době, kdy oba chlapečky přenášeli ze sálu. Já byla v celkové anestezii, tudíž kompletně nepřítomna.
POROD VE 27 + 6 TÝDNU TĚHOTENSTVÍ
Filípek vážil 1 215 gramů a Oliverek 1 150 gramů. Manžela jsem zahlédla v mlze po narkóze, pohladil mě a řekl, že vše b ude v pořádku. Pak už mě odvezli na JIP, kde jsem čekala, až se dozvím něco o svých miminkách. Nebyla to dlouhá doba, ale v té chvíli mi to přišlo jako věčnost. Paní primářka mi donesla na papírku napsané porodní hmotnosti kluků a řekla, že jsou to šikulky, že mají krásnou váhu. Ráno mě manžel za chlapečkama odvezl na oddělení neonatologie. Dokud člověk nevidí takové maličké miminko živě, neví. Ty pocity, které v tu chvíli člověk u inkubátoru zažívá, jsou nepopsatelné. Jsou to bezmoc, strach z toho, co bude. Svět se zastaví a najednou žijete doslova z hodiny na hodinu, ze dne na den.
PROČ PRÁVĚ MY?
Chlapečci byli od samého začátku moc stateční a šikovní. Na šestinedělí to bylo pro mě oproti vzpomínkám na porod první dcery strašně náročné, nedá se to vůbec srovnat se situací po porodu prvorozené dcery. Na pokoji měly maminky svá miminka, která kojily, mazlily se s nimi a mně se v hlavě honilo milion pocitů. Vtírala se otázka: Proč právě my? Musela jsem zatnout zuby a začít zkusit aspoň odsávat mléko pro ty naše poklady.
PO TÝDNU NASTAL ZLOM
Po mém propuštění z oddělení šestinedělí nastalo každodenní ježdění na JIP za chlapečkama. Bohužel, starší dceři jsem se v té době nemohla naplno věnovat. Každý den jsem s napětím očekávala informace od lékařů a vždy se mi dost ulevilo. Ale týden od porodu nastal zlom. Přijeli jsme jako každé ráno s manželem do nemocnice a pan doktor nám sdělil, že Oliverek musí na operaci se srdíčkem z důvodu vrozené vady, koarktace aorty. Stála jsem uprostřed pokoje mezi oběma inkubátory a měla pocit, že nerozumím ničemu, co pan doktor říká. Byla to neskutečná bezmoc, nevěřila jsem tomu a nechtěla jsem to. Vždyť měl v tu chvíli jen 940 gramů! Jak ho mohou operovat? A ještě převážet v sanitce v inkubátoru do Prahy! Měla jsem ten den klokánkovat Filípka, ale v tu chvíli jsem to nezvládla, nechtěla jsem na něj přenést ten stres.
KAŽDÉ DÍTĚ JINDE: A ROZKROJIT SE NEMŮŽETE
Je to nepopsatelný pocit, když jedno dítko je doma, druhé na JIPce a další vezou úplně pryč a rozkrojit se nemůžete. Chtěla jsem s Oliverkem jet, ale nešlo to. Velká poklona nemocnici Motol a kapacitám, které v ní pracují! Zachránili život malého drobečka a sourozence, a i když se to v jednu chvíli zdálo nepředstavitelné, Oliverek se nám za pár dní vrátil zpátky za úžasnými sestřičkami a lékaři do Ostravy, kde po boku svého brášky nabíral síly. Člověk prožívá každodenní pocity bezmoci, strachu, vyčerpání, ale i neskutečné pokory a vděku vůči úžasnému personálu, který s námi vše prožíval a naučil nás žít po dobu dvou měsíců ze dne na den. Protože život se v tu chvíli pro nás nějakým způsobem zpomalil a omezil na přístroje, čísla a hodnoty, o kterých člověk neměl ani tušení. Jsou tomu čtyři roky a pár měsíců a je to teď poprvé, co jsem nabrala sílu tento náš příběh sdílet dál. Možná i jako vzkaz pro jiné rodiče, aby věděli, že v tom nejsou sami. Protože i příběhy
jiných nás trochu držely nad vodou a nutily nás nepřestávat věřit, že vše dobře dopadne. Je to jen zlomek toho, co jsme za ty dva měsíce strávené v nemocnici zažili, včetně dnů, které byly zamračené a smutné, a dnů, které nám dodávaly naději a radost z každého maličkého úspěchu našich siláků. Je důležité v takových chvílích vědět, že má člověk rodinu, která se ještě více semkne, a přátele, kteří podporují a dodávají sílu…
DĚKUJEME!
Chci tímto velice poděkovat porodnici Ostrava-Poruba, se skvělým vedoucím lékařem MUDr. Richardem Špačkem a jeho týmem. Celému oddělení tamní neonatologie v čele s úžasnou primářkou MUDr. Hanou Wiedermannovou. Tam sice, jak říkají sestřičky, nedělají zázraky na počkání, ale pro nás dva velké zázraky zachránili a vypiplali z maličkých drobečků krásná zdravá miminka! To, co děláte, je opravdu zázrak. Uvědomuji si, že jde o neskutečně zodpovědnou a náročnou práci, před kterou smekáme, máte náš obrovský obdiv. Váš neskutečně lidský přístup nám pomohl situaci překonávat a zvládnout s větším klidem a vírou. Děkujeme také zdravotníkům v nemocnici Motol. Jste neskuteční machři, jiná slova pro vás nemám.
Velká poklona také Nedoklubku. Vše, co Nedoklubko dělá, má obrovský smysl.
A já děkuji svému skvělému muži, který nás podržel a neskutečně mi pomohl zvládnout celou situaci jako matka a žena, která byla po porodu zraněná hlavně vnitřně, ne jen jizvou po císařském řezu. A mám pocit, že ta vnitřní jizva na duši se úplně nezhojí, protože kdykoliv si na to byť jen vzpomenu nebo o tom vyprávím, cítím se, jako bych to prožívala znovu. Poznamená vás to, i když vše dopadne dobře. Něco se ve vás nadobro změní. Prožitý strach z budoucnosti, nejistota, to vše vás změní. Pocit, že nezbývá než čekat, protože vše je o čase, který s trpělivostí hraje tou nejvyšší kartou, ten nikdy nezapomenete…
DRŽTE SE!
Tímto posíláme mnoho sil a víry všem rodičům, kteří zažili, zažívají nebo zažijí něco podobného jako my. Držte se a neztrácejte víru, že vše bude mít šťastný konec!
S láskou Horutovi
PS.: Kluci spinkají s chobotnicemi z inkubátoru dodnes.
Napsat komentář