„K předčasným porodům máme blízko, ale z jiného pohledu – oba s manželem pracujeme ve zdravotnictví, manžel je součástí vědeckého týmu prof. Kacerovského zabývajícího se problematikou imunologie předčasných porodů. Nikdy by nás nenapadlo, že to bude i náš příběh a na výzkumu se budeme podílet i takto,“ napsala nám před časem Ilona Součková.
Vše začalo 13. 2. 2024
Manžel odjel před pár dny na služební cestu do Irska. Do porodu ještě zbývaly 3 měsíce, těhotenství až na počáteční silné nevolnosti bylo bezproblémové, a tak jsme si mysleli, že může v klidu odjet. Já jsem si vzala v práci dovolenou, abych nebyla celý týden sama, a odjela k rodičům. S mamkou jsme měly naplánované nákupy a chystání pro miminko. Ten den nic nenasvědčovalo tomu, že brzy začne náš boj.
Měli jsme klidný den…
Večer jsem si četla na gauči knihu, rodiče se dívali na seriál. Bez jakéhokoliv problému, bolesti, mně během chvilky odtekla všechna plodová voda. Mamka s taťkou okamžitě volali sanitku. Já jsem jen křičela, že je to teprve 28. týden, měla jsem ohromný strach, že miminko už nedýchá…Ta doba mezi příjezdem sanitky a převozem, nejdříve do svitavské nemocnice a následně do Fakultní nemocnice Hradec Králové, byla nekonečná.
Manžel zvládl přiletět do Čech pár hodin po tom
Rodiče a můj bratr okamžitě jeli za mnou do obou nemocnic a volali manželovi do Irska, co se stalo. Je to až nemožné, ale manželovi se podařilo sehnat noční autobus do Dublinu a následně ráno přímý spoj do Prahy, kde už čekal můj švagr, aby ho přivezl co nejdříve za námi.
V nemocnici jsme se trošku uklidnili, miminko bylo v pořádku, byly podány kortikoidy pro plicní zralost miminka a plán zněl jasně – oddálit porod i bez plodové vody o několik týdnů, alespoň do 32. týdne.
Bylo nám jasné, jaká je situace
Oba s manželem jsme moc dobře věděli, co se děje a co vše za komplikace může nastat. Na chodbě v nemocnici jsme vybírali jména pro miminko, protože ani to jsme ještě neměli promyšlené. Teď už trošku optimističtí, že miminko ještě povyroste a pod dohledem lékařů to dotáhneme co nejdále.
Ráno při vizitě 15. 2. nastal však velký zvrat a lékař rozhodl, že musí být okamžitě proveden akutní císařský řez, protože se porod samovolně rozjíždí a miminko by přirozený porod nezvládlo, protože bylo příliš maličké a koncem pánevním. Manžel stihnul přijet do nemocnice, aby mohl být u císařského řezu původně plánovaném v částečné narkóze, vzhledem ke komplikacím se bohužel muselo přistoupit k celkové anestezii.
První slova po probuzení ještě na sále si vybavuji matně
Ptala jsem se manžela, zda miminko dýchá a zda máme holčičku nebo chlapečka. Pohlaví miminka jsme chtěli mít jako překvapení. To bylo to jediné, co jsme si zvládli zachovat z původně jinak plánovaného radostného příchodu našeho miminka na svět.
Poté jsem byla převezena na JIP a manžel už byl od té doby u inkubátoru na resuscitačním oddělení, ve kterém začal náš bojovníček Fabiánek bojovat o svůj život.
Už od prvního nadechnutí byl velmi silný a odhodlaný si svůj život vybojovat
Každý den byl plný strachu, co nového přinese, aby nenastaly komplikace, aby všechna kontrolní vyšetření dopadla v pořádku a spousta dalších aby. Ale i přes extrémní nedonošenost a porodní váhu 980 gramů zvládal Fabiánek dny bez větších komplikací. Samozřejmě musel mít dechovou podporu, sondičku do žaludku, řešili jsme hladiny minerálů, žloutenku apod., ale s ohledem na to, co vše se mohlo zkomplikovat, se mu dařilo velmi dobře.
Mezitím jsme se snažili doma vše připravit
Těšili jsme se, až nastane ten den, kdy budeme moci jít všichni společně domů. Bylo to velmi náročné období, plné bolesti, smutku, výčitek: „Proč zrovna my?“ Proč kvůli mně musí Fabiánek trpět? Ale bylo to i období radosti z drobných pokroků každý den, které nás přibližovaly k propuštění.
Odsávačka se stala mým společníkem ve dne v noci, klokánkování a společné chvíle u inkubátoru tou nejhezčí částí dne a takhle to šlo celé měsíce. Měli jsme radost z každého mililitru mlíčka, které Fabiánek zvládnul sondičkou a později savičkou přijmout, z každého gramu, který přibral, z každého nádechu, který zvládnul sám. Jakou radost jsme měli, když poprvé po několika týdnech mohl mít na sobě bodýčko, nebo když zvládnul dudat dudáček. Každý den, jsme si ho fotili v bodýčku, které ten den měl na sobě. Pro ostatní rodiče jsou to běžné záležitosti, ale pro rodiče nedonošeňátek jsou to velké milníky.
Nevyhnula se nám komplikace
Bohužel pár týdnů před propuštěním se nám jedna vážnější komplikace nevyhnula, a to retinopatie nedonošených. Byl to velký šok, protože jsme si všichni, včetně lékařů, mysleli, že už je to na dobré cestě. Fabiánek musel podstoupit zákrok, při kterém mu do jednoho očička byla injekčně aplikovaná monoklonální protilátka Lucentis. Naštěstí zákrok proběhl bez komplikací, léčba zabrala a u druhého očička nastala spontánní regrese.
Při vstupu na RES a JIP jsou vystavené fotky miminek po předčasném porodu. První dny jsem kvůli strachu tyto fotky nemohla vidět, později mně však dodávaly sílu, že i my to zvládneme!
Po 78 dnech nastala chvíle, které jsme nemohli uvěřit
Společně odcházíme domů s Fabínkem, který sám dýchá, sám zvládne vypít celou dávku mlíčka. Zároveň jsme měli velký strach, abychom doma vše zvládli bez dohledu lékařů, ochránili Fabiánka před epidemií černého kašle, která zrovna byla na vrcholu, ale doma jsme vše zvládali, přeočkování všech nejbližších nás uklidnilo a konečně jsme mohli trávit čas společně.
Nyní je Fabiánkovi biologicky 7 měsíců, korigovaně 4 měsíce. Je to 7kilové veselé miminko, začíná objevovat svět při pasení koníčků, stále se přetáčí na bříško a i přes těžký start rozdává ty nejkrásnější úsměvy. Všichni pevně věříme, že i nadále už bude vše v pořádku.
Stále je to uvnitř velmi bolavá zkušenost
Občas mě přepadnou výčitky, lítost, ale společně s manželem, rodinou, která při mně stále byla, a hlavně díky odhodlání našeho nejstatečnějšího Fabiánka, jsme to společně zvládli.
Nikdy nepřestaneme být vděční týmu porodnické kliniky, RES, JIP a oddělení nedonošených dětské kliniky FNHK za záchranu našeho milovaného Fabiánka. Také jsme vděční organizaci Nedoklubko, která nás v nelehkých, mnohdy psychicky hodně náročných chvílích podpořila a dala nám naději, že vše zvládneme a nejsme v tom sami!
Doufáme, že náš příběh podpoří další rodiny předčasně narozených miminek, tak jako nám pomáhaly a pomáhají jiné příběhy se šťastným koncem.
Ilona, Ondra a Fabiánek
Napsat komentář