Raduška nevážila po příchodu na svět ani kilo. Byla takovým nečekaným vánočním dárečkem. Vše dobře dopadlo, nyní je jí pět let a její maminka Lenka se rozhodla se s námi podělit o jejich příběh a dodat tak odvahu rodičům, kteří právě tráví těžké chvíle u inkubátorů.
Nečekaný vánoční dárek
V adventu se do rodin pomalu vkrádá to krásné kouzlo Vánoc. Lidé si zdobí domovy, rozsvěcují světýlka a vánoční stromky na ulici. Všichni si začínáme pobrukovat vánoční koledy a tato atmosféra zasáhne snad každého. Opět se tak blíží Vánoce a s nimi ožívá i ten náš pět let starý příběh.
I já mám rozsvícené vánoční stromky spojené s jednou vzpomínkou, docela bolestnou vzpomínkou. A když uslyším tu „svou“ koledu, kterou jsem si v té době pořád zpívala, okamžitě se mi vrátí znovu pocit, když jsem večer, co večer procházela kolem rozsvícených vánočních stromků na potemnělých chodbách porodnice, modře osvětlené inkubátory, vůně desinfekce na rukou, bzučivý zvuk zvonku na JIPce…
To jakože rodím, už?
Raduška měla termín porodu vypočítaný na 1.4., tedy na Apríla. No, apríl si z nás udělala, ale o dost dřív, než měla. Narodila se totiž o tři měsíce dříve, přesněji v týdnu 26+2. Měla 990 g a měřila 37 cm, což je vlastně na toto vývojové období pěkné.
Už na Štědrý den mi nebylo moc dobře. Ale to se přece v těhotenství stává, ne? V noci mě pak bolely záda, břicho… Ráno už jsme jeli do porodnice. Měla jsem podezření na předčasný odtok plodové vody. Lékaři se zdálo množství plodové vody v pořádku, a i sestřička nás uklidňovala, že to porodní kontrakce určitě nejsou. V porodnici si mě nechali a čekalo se, co bude. Nestihla jsem se však ani ubytovat a už mi píchali kortikoidy na rychlejší uzrání plic miminka a sanitkou mě poslali směr nejistému osudu do Brna na Obilňák.
V porodnici na Obilném trhu mi zjistili, že plodovou vodu nemám žádnou a že zkusíme miminko v bříšku ještě chvilku udržet. Ale nepovedlo se. V noci mezi kontrakcemi jsem volala domů manželovi, že opravdu rodím a že musíme vymyslet jméno.
Porod proběhl přirozeně, což je pro maminku lepší. U porodu byla shodou okolností porodní asistentka Eva, se kterou jsme se znaly a které moc děkuji za podporu a vysvětlení celé situace.
Miminko je na světě
Když se Raduška narodila, položili mi ji na moment na břicho. Byl to takový malý uzlíček, nedýchala, nehýbala se. Hned si ji přebral tým lékařů z neonatologie a odvezli si ji sebou.
Když jsem se na ni za pár hodin mohla přijít podívat, ležela v proskleném inkubátoru, všude samý drátek a hadička, dýchací maska od CPAP přes celý obličej. A hlavně, byla zatavená do igelitu kvůli citlivé kůži nedonošence. Vypadala vlastně trochu jako kilo červeného prošpikovaného salámu v chladničce. No, děsivý pohled.
A od té doby jsem se na nekonečných 11 týdnů ocitla v nemocnici.
Člověk netuší, jak se mu může obrátit život, dokud se to nestane. Jak se může stát vězněm ve své vlastní hlavě, která vůbec nepobírá, co se to děje kolem. Ale ono se to děje, děje se to nám a je potřeba se s tím smířit.
Život v nemocnici
Měla jsem štěstí, že jsem mohla v nemocnici bydlet a Radušce tak být na blízku. Na JIPku jsem docházela s ostatními maminkami asi každé tři hodiny. Nejprve jsme si odsály mléko, pak se miminko v inkubátoru přebalilo, napolohovalo do hnízda a dostalo mlíčko sondou do bříška. Celé to vzalo asi hodinu a půl, což znamenalo hodinu a půl do další návštěvy JIP. Tím, že jsme byly do péče o mimčo zapojené, tak nám i ten den v nemocnici ubíhal rychle.
Denní režim se řídil podle daného plánu krmení miminek na JIPce. Ve čtyři jsme vstaly a rozespale se plížily temnými chodbami obstarat ty své prcky. Po návratu jsme si ještě chvilku zdřímly, pak rychle hygiena a v sedm šupky zpátky mezi inkubátory. Snídaně. V deset hodin zase rychle za dětma. Pak nás v místní jídelně čekal kulturně-kulinářský zážitek v podobně nemocničních obědů, na které asi nikdy nezapomenu. Foodblogeři by zajásali 😀 😀 Po obědě rychlá procházka na Špilberk nebo do obchodu ve městě.
V jednu už jsme se nedočkavě znovu hlásily u JIPky. Odpoledne pak klokánkování, kdy se miminko položí mamince na nahý hrudník. Cítí tak její přítomnost a je spokojenější. Po klokánkování další kolo péče o prcka. Večeře, hygiena a před spaním rychle na JIPku. A když jsme se omluvily, že v půl druhé v noci chodit nebudeme, tak nás čekalo krásných čtyři a půl hodiny spánku do dalšího dne.
Až jsme spolu byly s Raduškou na pokoji, v rámci intermediální péče, byl režim podobný. Mladší děti dostávaly jíst osmkrát za den a ty starší sedmkrát. Což bylo celkem nepříjemné v noci, když jsme se na pokoji sešly maminky s různými režimy. Znamenalo to další světlo a hluk. V pokoji totiž neustále svítila světla inkobátorů, světla z chodby, z lampiček maminek, které měly právě „směnu“… A do toho stále něco bouchalo, houkalo… Brzy ráno přišla uklízečka, dopoledne vizita, odpoledne návštěvy…
Hodně mě zasahoval nedostatek spánku, a hlavně soukromí. Nikdy a nikde jsem nemohla být sama. To bylo náročné.
Skvělé spolubydlící
Měla jsem obrovské štěstí na maminky, se kterými jsem bydlela. Všechny jsme se tam ocitly na Vánoce a všechny jsme si tam pobyly zhruba stejně. Jen ty problémy jsme měly každá jiné.
S holkami jsme si sedly i s humorem a ze všeho jsme si dělaly srandu – včetně těch našich chudáčků dětí v těch jejich skleněných boxících. Do teď se s některými pravidelně vídáme a doufám, že nám to vydrží.
Ale ten čas…
Čas je v takové situaci jedno velké hluboké prázdno, které vás obklopuje na každém kroku. Najednou žijete v úplně jiné realitě a nikdo vám neřekne, na jak dlouho, protože to nikdo neví.
Bydlíte s dalšími maminkami nedonošeňátek a vidíte kolem sebe reálné příběhy jiných dětí, hledáte si informace na internetu… A čím víc toho víte, tím víc tušíte, co všechno se může pokazit.
Vy tu musíte být pro to svoje miminko klidné, spokojené, vyrovnané. A to je strašně těžké, ale o to víc důležité. Hledáte každý příběh s dobrým koncem, ale přeci jen víc vnímáte ty příběhy smutné, které proplouvají kolem. Jednu maminku z pokoje zrovna poslali s miminkem do nemocnice kvůli vážným komplikacím, další miminko od spolubydlící svádí těžký boj o život a vy jste zrovna viděli, jak miminko ze soudního inkubátoru naposled balí do deky, protože to prostě nezvládlo. Zatímco vy stojíte u toho svého inkubátoru a snažíte si to nepřipouštět.
Raduška byla šikovná, měli jsme obrovské štěstí. Všechny ty hrůzy a emotivní příběhy se od našeho inkubátoru jakoby odrážely pryč. Její zdravotní stav byl relativně brzy stabilní a my mohli jen s pokorou čekat, co čas přinese.
Stěhování na společný pokoj
Nakonec jsme se dočkali. S Raduškou nás po 5 týdnech konečně přestěhovali na společný pokoj. Zatím nebyla dechově stabilní, tak musela ještě zůstat pár dní v inkubátoru. Ale už jsem ji měla u sebe. Mohla jsem si ji pochovat a nemusela jsem si máchat ruce v desinfekci pokaždé, když jsem ji chtěla pohladit. A zase jsme se kousek přiblížili k domovu.
Čas plynul, Raduška se stabilizovala, pěkně nabrala na váze a najednou se začalo mezi lékaři mluvit o našem propuštění. Vy konečně vidíte světlo na konci tunelu, na které jste čekali tak dlouho. Ale zároveň víte, že za ním nemůžete jít, protože je to brzo. Ona by to doma ještě nezvládla. Většinu mléka stále dostávala sondou přes nos, a sama sála mléka jen málo.
Najednou mi začal úplně jiný boj, a to za každý další den v nemocnici, který bychom tam mohly zůstat navíc. Strašně dlouho jsem se těšila na návrat domů. Konečně jsem mohla, ale věděla jsem, že to prostě nejde. Neskutečná situace 😀
Návrat domů
Domů jsme se vrátili po 11 týdnech se spokojeným, zdravým miminkem.
Doma se chtěla Raduška jen chovat. Asi potřebovala dohnat ten čas odloučení v inkubátoru. Tak se pořád jen chovala a šla z ruky do ruky.
Žádné zdravotní problémy nemáme. Ve 3 letech nás propustila paní lékařka z neurologie se slovy, že to nechápe, a že ještě neviděla dítě, které by bylo naprosto bez následků po tom, čím si prošla.
Nyní na Vánoce jí bude 5 let. Je to spokojená slečna se spoustou bláznivých nápadů a velkou chutí poznat celý ten velký svět.
Je to náš malý zázrak. A proto se chci o příběh podělit i s dalšími rodiči, aby věřili, že zázraky se dějí.
Maminky, nedejte se
Moc bych chtěla povzbudit rodiče, kteří si ten svůj příběh právě prožívají. Nedejte se udolat strachem o prcka. Zvládne to, pokud to zvládnete i vy. Protože silnější než strach, je vždycky naděje a víra.
Maminky, pokud to na vás celé doléhá a padá, zalezte si na den někde do kouta a pořádně se vyplačte. Pak ale vstaňte, oklepte to ze sebe a jděte. Protože tam někde na JIPce na vás čeká ten váš drobeček ve svém skleněném domečku a moc se mu stýská. Dejte mu pocit, že jste tady pro něj. Ať má pro koho bojovat a žít.
Najděte si něco, co vás baví – ať už je to běhání, tlustá knížka nebo procházka po městě. Na mámě totiž strašně záleží.
A já se budu zatím těšit, až si na Nedoklubku přečtu i ten váš příběh s dobrým koncem ꓼ-)
Poděkování
Ráda bych poděkovala celému týmu Neonatologie z Brněnského Obilňáku. Co jsme u vás prožili, na to nikdy nezapomeneme a vy jste nás celou tou nelehkou etapou provedli. Vaše práce dává životu nový směr 😀 Děkujeme.
Děkuji také všem přátelům a známým za milá přání a modlitby v tomto nelehkém čase.
Dále bych chtěla poděkovat babičkám, dědečkům, tetičkám, strýčkům a všem ostatním, co nám doma kryli záda po dobu naší nepřítomnosti. A děkuji tatínkovi Radušky za podporu a skvěle zvládnutou logistiku zásobování.
Napsat komentář