Andrea Dohnalová je členkou týmu Nedoklubka. Také je maminkou dvou dcer. První přenášela… Druhá se jí velmi nečekaně narodila extrémně předčasně. Anika se ale nevzdala a se svým nelehkým startem života se statečně poprala. Dnes je z ní studentka vysněné střední školy. „Má dcera ANIKA se přes počáteční těžký příchod na svět rozhodla žít naplno, nevzdala ten těžký boj. Září v mém životě 16 let a každý, kdo s ní přijde do styku, vnímá její až živočišnou radost ze života, její přímost a lehkost bytí. Přitom ona zažívá každodenní boj s tělem, bolestí, která se stala součástí jejího života,“ říká na úvod svého vyprávění Andrea Dohnalová, koordinátorka Nedoklubka.
MALIČKÉ MIMINKO ANIKA
Anika přišla na svět před 16 lety s porodní hmotností 720 gramů. Andrea říká „Měla být listopadový štír, ale chvátala na svět a je už červencový lev.“ Anika o život bojovala velmi statečně. Možná právě proto ho nyní tak naplno žije. Lékaři se obávali, že holčička nebude chodit, ale nestalo se tak. Andrea vyjmenovává, co všechno její skvělá dcera zvládne: „Zpívá od 6 let ve sboru, hraje na ukulele, druhým rokem studuje střední pedagogickou školu, cestuje po světě, začíná poznávat taje vaření a miluje hudbu jako takovou všech možných žánrů a moc ráda chodí na koncerty, má moc ráda společnost vrstevníků. Děkuji, že si mě vybrala za maminku, že si vybrala naši rodinu.“
ZAČÁTKY NEBYLY JEDNODUCHÉ
Andrea se svou dcerou strávily u Apolináře měsíc na ARO, měsíc na JIP a měsíc na IMP. Celkem tedy dlouhé tři měsíce. Zpočátku pro dechové potíže potřebovala Anika umělou plicní ventilaci a oxygenoterapii. Prodělala vážné stavy související s extrémní nízkou porodní hmotností a nezralostí týkající se všech systémů. Maminka Andrea vzpomíná: „Měly jsme velké obtíže při kojení, nedařilo se jí koordinovat sání a polykání. Byl to každodenní boj o každý malý váhový přírůstek.“ Propuštěna byla Anika s váhou něco kolem 2 kg. „Nepřestanu děkovat Apolináři za záchranu mé dcerky. Po propuštění z porodnice nám začal velký kolotoč sledování a kontrol, to vše pod tíhou strachu, obav a stresu o ni a její další vývoj. Byla jsem odhodlaná udělat pro dcerku maximum tak, aby její obtíže byly minimalizovány, aby se co nejlépe zařadila mezi vrstevníky i přes její postupně se rozvíjející hendikep,“ říká Andrea.
ANDREA SE ROZHODLA DCERCE CO NEJVÍCE POMOCI
Andrea s dcerkou rehabilitovala, 4× denně cvičily Vojtovu metodu, dále i prvky Bobath konceptu. K tomu dcerku Andrea každé 2 hodiny přikládala k prsu. Dojížděla s ní také na pravidelné kontroly na neurologii, rehabilitaci, pediatrii, kardiologii, endokrinologii a oční ambulanci. Ve dvou letech přibyla 2× týdně hipoterapie za Prahou. Když byly Anice tři, přibyla ještě ergoterapie. Ve čtyřech letech začala Anika chodit na logopedii a pneumologii. Andrea popisuje: „Kolem pátého roku jsem začala hledat nějakou aktivitu, co by ji bavila, aby měla v životě kromě kontrol u lékařů a každodenní rehabilitace i nějakou milou zálibu, od mala ráda zpívala, a tak jsem ji přihlásila do sboru a to klaplo. Prošla postupně všemi odděleními, kde se uplatnila nejen jako spolehlivá sboristka, ale posléze i jako vynikající sólistka. Po úspěšném složení individuálních zkoušek se stala členkou koncertního sboru Zvonky a v posledních letech také zpívá v dívčím komorním sboru Abbelimento.“ Anika je ve zpěvu velmi úspěšná, každý rok zpívá v Rudolfinu v Dvořákově síni a zúčastňuje se mezinárodních soutěží. Ve sboru je moc šťastná už přes 10 let.
ANIKA ŠKOLAČKA
Po nástupu do školy přibyly návštěvy Speciálního pedagogického centra v Jedličkově ústavu. Andrea vzpomíná na začátky školní docházky: „V létě jsme jezdily na 6 týdnů rehabilitovat do léčebny v Teplicích nebo Klimkovicích, na jaře a na podzim na 2 týdny rehabilitovat do centra Arpida v Českých Budějovicích.“ Pečlivé sledování bylo velmi potřebné, ale vyčerpávající pro Andreu i Aniku. Každý specialista byl na jiném pracovišti. Andrea k tomu dodává: „To bylo nejenom časově, ale i ekonomicky velmi náročné. Byla to doba po všech stránkách nesmírně náročná pro chod celé naší rodiny, zvlášť pak i pro moji druhou dcerku, tehdy ještě malé batole.“
Všeobecná fakultní nemocnice v Praze otevřela na jaře v roce 2011 Centrum komplexní péče pro děti s perinatální zátěží. Což Andrea velmi uvítala. Zde mohla Anika projít během jednoho dopoledne hned několika vyšetřeními za sebou. „Ušetřený čas a sílu jsem mohla věnovat druhé dcerce Koletce. Nejdůležitější bylo, žeAnika snášela daleko lépe více vyšetření na jednom místě, na které si postupně zvykla. Ubylo cestování, stresu i pláče. Nepřestanu být vděčná paní doktorce Daniele Markové a jejímu profesionálnímu týmu za možnost využívat interdisciplinární péči v Centru komplexní péče. Mé dceři, naší rodině vždy pomohli, nebyla to cesta vůbec lehká, ale měla smysl, byla profesionální a lidská,“ uzavírá Andrea.
DIAGNÓZA DĚTSKÁ MOZKOVÁ OBRNA
Od počátku motorického vývoje Aniky bylo patrné oslabení levé strany, které se však nakonec ukázalo i přes veškerou snahu a intenzivní rehabilitaci jako nevratné postižení. Nakonec jí byla stanovena diagnóza dětské mozkové obrny, to bude bohužel její celoživotní úděl. S vývojem přibývaly problémy se zrakem, s rozvojem řeči i jemnou motorikou. Aniku se podařilo nakonec postavit na nohy, avšak s velkou dopomocí a patologickou stopou chůze ve 2 letech. Anika je odmala velmi odhodlaná, cílevědomá, překonává bolest i všechny psychické obtíže. Před nástupem na základní školu prodělala operaci nohy, základní školu zvládla skvěle, na některé úkony měla dopomoc asistenta pedagoga. Andrea popisuje, kam vedou studijní cesty Aniky dále: „Letos si podala přihlášku na střední pedagogickou školu, zažila si velmi náročný rok s přípravou na přijímací zkoušky včetně přijímací zkoušky z matematiky a češtiny a 4 povinných talentových zkoušek. V Praze se na střední školy hlásí nejen pražské děti, ale i děti ze středních Čech, ten stres, co zažívají děti, bych nikomu nepřála. I když udělají velmi dobře přijímací zkoušky, tak vám to v Praze nezaručí, že se na školu dostanete. Začaly se hlásit na střední školy silné ročníky.“
ANIKA BY SI PŘÁLA PRACOVAT S DĚTMI
Anika si už dlouho přála studovat na střední pedagogické škole, následně by ráda studovala ergoterapii a muzikoterapii, aby jednou mohla pracovat s dětmi a do školek přinesla i právě více z ergoterapie a muzikoterapie, aby vrátila vše, co se naučila už během nespočtu hodin v léčebnách. Velmi dobře rozumí dětem, které mají nějaký problém, sama to žije ve vlastním těle. Odmala miluje pohádky, zná všechny, jak jdou za sebou od Disney Pixar. „Na svět přišla jako maličká hvězdička, křehká, ale statečná, poprat se o život, a když už si ten život vybojovala, tak ho ŽIJE. Anika svůj hendikep neskrývá, ale neupozorňuje na něj a člověk nezasvěcený by na ní nic hned nepoznal. Pupeční šňůra byla dávno přestřižena a má dcera bude žít svůj vlastní samostatný život. Ví, že tu vždycky pro ni budeme, ale její výhrou právě je, že ví, že to zvládne i SAMA,“ uzavírá vyprávění silného příběhu Andrea.
Napsat komentář