PETRA KAŠPAROVÁ
1 010 gramů lásky – naše Marie Apolena
Doktorova slova jsou jasná: „Dnes to ukončíme. Musíme myslet nejen na miminko, ale i na vás.“ Tolik jsem si přála abych tady, na oddělení rizikového těhotenství, strávila alespoň měsíc! Tajně jsem doufala, že zde prožiji dokonce měsíce dva! V hlavě mi zrychleně běží poslední dva týdny. Sledována v rizikové poradně v porodnici jsem z důvodu mého chronického onemocnění od začátku těhotenství. Vše je zatím (až překvapivě!) v pořádku. Na pohotovost mne přivádí vysoký tlak, který si doma naměřím. Věřím, že budu brzy zpět doma. Sloužící paní doktorka ale bohužel měří nulové průtoky placentou a říká kolegovi: „Řeknu sestřičkám, ať paní píchnou kortikoidy.“ To mě hrozně vyděsí! Zmůžu se jen na: „On ten tlak zase klesne!“ Paní doktorka se usměje…. Jsem 27+5! Po noci na porodním boxu a ranním ultrazvuku, kde jsou potvrzeny nulové průtoky, jsem přesunuta na oddělení rizikového těhotenství. Trvá mi poměrně krátce, než se začnu modlit, abych tady strávila víc než jen pár dnů.
Dny jsou jeden jako druhý. Ráno na lačno ultrazvuk, kde slyším pokaždé to samé: „Nulové průtoky, normální množství plodové vody, plod živý.“ Malá se mi v břiše nad ránem vrtí, kolem sedmé hodiny evidentně usíná. Na ultrazvuku pak lékařka, krčíc rameny, říká svému kolegovi: „Plod se nehýbe, ale paní říká, že ho cítí….“ Začínám pochybovat, co vlastně cítím…. Na stále se opakující dotaz, zda cítím pohyby, odpovídám trpělivě (ne však již zcela jistě): „Ano, já ji cítím!“ Odpoledne si nechávám dole v bufetu koupit likérovou špičku a pak si užívám kopance, které mi malá po tomto cukrovém dopingu dopřává. Večer si s ní povídám. Kope, jakoby se radovala. Prosím ji, ať to nevzdává. Tolik se bojím! Můj zdravotní stav se zhoršuje, výsledky jsou horší a horší. Miminko v břiše už neroste, ale dozrává a každý den těhotenství navíc je dobrý. Prý je jí v břiše stále lépe, než by bylo v inkubátoru. Zároveň ale všichni ví(me), že tam může kdykoliv umřít. Riziko není zanedbatelné, jak mne upozorňuje pan doktor. Když jednoho dne sestřičky nemohou poslechem srdíčko najít, propukám v zoufalý pláč.
Je úplně jedno, že je srdíčko později krásně slyšitelné, nemohu přestat brečet. Nabídku psychiatra, který by mohl předepsat léky na uklidnění, s díky odmítám. Přítel za mnou chodí každý den. Naše společné chvilky však probíhají beze slov. Mlčíme, objímáme se. Společný strach a obavy se téměř zhmotňují. Loučím se s ním zaklínadlem: „Ať je zítra vše jako dnes!“ Vzpomínka na tyto dny je naprosto tíživá, zahalená do smutku, oparu a závoje zoufalství a strachu. Vzpomínám, jak si poprvé troufám hledat informace o nedonošených dětech, koukám na fotografie dětí v inkubátoru. Se zatajeným dechem čtu o předčasně narozených dětech, vyhledávám dokumenty, reportáže a pláču u obrázků těch malých tvorečků v průhledných krabicích….. a říkám si: „Tak se na to, holka, připrav.“ Dá se na tohle ale připravit?? Doktoři z oddělení mne berou na ultrazvuk, aby miminko viděli na vlastní oči. Dvě lékařské kapacity koukají do soukromí mojí malé, pozorují, jak si ve svém vesmíru žije… možná se i směje (?). Cucá si už prstík? Paní doktorce se moje miminko líbí.
Dlouho malou zkoumají, měří. Váhový odhad je 1 020 gramů, opravdu už neroste. Slézám z lehátka a pan doktor mi opatrně říká, že těhotenství brzy ukončíme. V tuto chvíli nejspíše ví, že již zítra. Mě nechává v blažené nevědomosti. Já radostně píšu domů obvyklou ranní sms: „Dnes neukončujeme!“ A teď je to tady. Dnes ukončujeme. Termín porodu je za 10 týdnů. Moje maličká nebude býk, nebude ani beran, bude to rybička. Malinká rybička. Bojím se. Ale vím, že situace je jasná, daná. Musíme to OBĚ zvládnout. Volám příteli a s pláčem říkám, ať jede rovnou do porodnice, že se nám dneska narodí dcera. Chci to zažít, tu chvíli narození mého miminka, a tak si nechávám píchnout spinální anestesii. Je ve mně malá dušička. Modlím se? Ani ne. Jsem jen v totálním soustředění – VŠE BUDE DOBRÉ!!! MUSÍ BÝT!! Bojím se. Moc se bojím.
V 11: 10 z mého rozříznutého břicha vyndávají moje miminko. Holčička pláče! V něco takového jako je pláč na porodním sále jsem ani nedoufala! Otáčím hlavu, vidím tým asi osmi lidí, kteří se sklánějí nad inkubátorem. Slyším někoho z nich, jak volá přítele, ať se jde na malou podívat. Tak. A je to. Naše zlatíčko je na světě. Porodní váha 1 010 gramů. 36 cm lásky. 29+6 týden těhotenství. Snad bude v pořádku!
Maruška byla neuvěřitelně silná! Od začátku dýchala sama. Na CPAPu byla pouze 24 hodin! Krásně začala trávit mlíčko, které jsem jí díky nemocniční odsávačce dokázala od prvního dne jejího života dopřát. Poprvé jsem ji spatřila zhruba 27 hodin po porodu – kdy jsem si vynutila možnost nechat se přítelem odvézt na oddělení neonatologie. Bylo to fyzicky velmi náročné, měla jsem dva drény, cévku, můj krevní tlak se stále pohyboval velmi vysoko, byla jsem „nadopována“ opiáty proti bolesti – ale malou jsem prostě musela vidět…. To první setkání s ní bylo NEUVĚŘITELNÉ! Poprvé jsem viděla takto maličké miminko v inkubátoru a bylo moje! Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to hrozné. Maruška na tom ale byla tak dobře, že byla třetí den po porodu přeložena na IMP!! Neměla ani kilo (zhubla), na světě byla pár dní a už byla na oddělení „blíže domovu“. Neuměla jsem si to vysvětlit, a tak jsem usoudila, že asi neměli na ARO místo. Jaká byla pravda nevím – ale každopádně to Maruška na IMP krásně zvládala (jak jinak také….?). Dostávala moje mléko, rostla. Já se pomalu naučila ji přebalit. Ale trvalo to – než jsem se přestala bát na ni sáhnout! Sestřičky to se mnou neměly lehké… Byla jsem opravdu hodně vystrašená maminka…. Trávila jsem na neonatologii u inkubátoru a poté u postýlky co nejvíce času. Hodiny a hodiny jsme oba – já, i Maruščin tatínek – klokánkovali….
S každým nabraným gramem jsme byli den po dni blíž domovu…. Den D nastal 57 dní po Maruščině příchodu na svět – přesně 2 týdny před plánovaným termínem porodu. Byl krásný, teplý, jarní květnový den. Maruška vážila 2 360 gramů a vydala se na svou první velkou cestu – na cestu domů…..
Petra je nedílnou součástí Nedoklubka. Od roku 2016 píše časopis Nejste v tom sami a stojí za nejedním textem pod hlavičkou Nedoklubka.