Příběh Zuzany Hořejšové
A jak to celé probíhalo u mě?
Na první kontrole u svého gynekologa jsem zjistila, že čekám jednovaječná dvojčata. Byl to pro mě obrovský šok, protože žádná dvojčata v rodině nemáme, a tak jsem se bála, jak to vůbec zvládnu. Hned na začátku mě pan doktor citlivě, ale poměrně realisticky informoval, že těhotenství s jednovaječnými dvojčaty je poměrně hodně rizikové a že může přijít celá řada komplikací včetně předčasného porodu. Byla jsem ze všeho celá vyjukaná…
Problémy nastaly od 22. t. t., kdy jsem byla hospitalizována s rizikem potratu v nemocnici. Po pár dnech jsem odešla domů a jen ležela a ležela. Vážila jsem každý krok do koupelny, do kuchyně, všude… Chodila jsem každý týden nebo dva na kontroly – měření čípku, průtoků u obou chlapců (aby jeden nezačal brát vše druhému). Od půlky těhotenství jsem také bojovala s vysokým tlakem a byla jsem kontrolována pro riziko preeklampsie. Z každé kontroly jsem měla obavy, jak to dopadne, co se dozvím.
Nakonec jsem do nemocnice nastoupila ve 31. týdnu, kdy jsem se již hodně otevírala, dostala jsem kapačky, kortikoidy na dozrání plic a ve 31 + 1 t. t. mi praskla voda. Vzhledem k tomu, že byli kluci jednovaječní a měli jednu placentu, k tomu ještě měli kolizní polohu, porod probíhal akutním císařem. V 16:10 se mi narodil syn Tadeáš a o minutu později syn Tobiáš s váhami 1 375 g a 1 400 g.
Okamžitě se o ně postaral tým odborníků z oddělení neonatologické JIP a RES, kterým patří neskutečný dík. Byla jsem šťastná, že porod proběhl v pořádku a že ho chlapečci zvládli. Viděla jsem je v inkubátoru druhý den. Následující týdny byly náročné, chlapečci byli mnohem menší, než jsem si kdy uměla představit. Byli v inkubátoru, všude plno hadiček. Tobiáš navíc dostal infekci, otravu krve, a jeho stav nevypadal pár dní vůbec dobře, antibiotika ze začátku vůbec nezabírala.
Prošli jsme si náročným obdobím. Kluci ale zvládli nakonec vše skvěle a po cca šesti týdnech jsme šli domů. Aktuálně jim je 10 měsíců a není na nich vůbec nic poznat. Lezou, stojí a jsou čiperní až až. Jak už jsem psala, začátky byly velmi těžké, plné strachu a nových výzev. Tohle období ale pominulo a zůstalo z něj už jen to hezké. Uvědomění si a obrovská hrdost, jaké bojovníky mám doma. A také noví přátelé – maminky s podobným osudem, které jsem díky tomu získala a jsme denně v kontaktu.
