Příběh Petry Kudové
Maminka předčasně narozených dvojčat – Jak se nebát říct si o pomoc
Výjimečné ženy mají výjimečné věci, jak řekl můj gynekolog…
S manželem jsme se brali po 4 letech v květnu 2012, už v té době jsme se snažili o miminko. Vždycky jsem věřila v intuici a ta mi tentokrát napovídala, že po půl roce snažení je to „divné“ (i když dnes vím, že zcela normální), a tak jsme se s manželem dohodli, že zcela preventivně podstoupí spermiogram, abychom byli v klidu, že je zdravý.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že manžel je skoro neplodný, nesli jsme to oba velmi těžce, hlavně tedy manžel, což je pochopitelné. V červenci 2012 jsme poprvé navštívili Centrum asistované reprodukce (CAR) u Apolináře na doporučení mého gynekologa. Ihned začalo martyrium vyšetření. Bohužel nám bylo sděleno, že „jediná“ možnost v našem případě je umělé oplodnění (IVF), ještě před zahájením 1. IVF jsme vyzkoušeli zcela z nouze inseminaci (IUI), ale ta byla očekávaně neúspěšná.
V září 2012 jsem zahájila první hormonální stimulaci. Skládala se z pilulek, ale také z předem jasně daného plánu injekcí, které se píchaly do břicha. No musím říct, že žádná hitparáda to není. Byla jsem nafouklá, oteklá a vůbec mi nebylo dobře. Přišel den odběru vajíček a nastalo první velké zklamání, když mi odebrali pouze 3 vajíčka a 5. den od odběru, kdy mělo dojít k transferu oplodněného vajíčka (metodou ICSI – právě kvůli špatné kvalitě spermií) zpět do dělohy, nám zbylo pouze jedno a z toho jsem následně neotěhotněla. Hodně jsme to oba obrečeli a já si začala připadat jako neschopná ženská, co nebude mít nikdy děti. Věty typu: „Tak na to tolik nemysli,“ mě začaly vytáčet do bezvědomí.
V lednu 2013 jsme podstoupili další IVF. U Apolináře nám začali nabízet dárce spermatu. Manžel byl zásadně proti. Za tři dny však přišel a řekl, že s tím souhlasí… Děti jsme chtěli oba. Moc jsem si ho za toto rozhodnutí vážila. Nicméně jsem se pak rozhodla, že to ještě zkusíme. Manžel totiž bral nějaké vitamíny, co jsem různě vyčetla diskuzích na internetu, sprchoval se studenou vodou a také přestal dávat notebook na klín při práci. 🙂 A ejhle, opravdu bylo malé zlepšení. Nicméně nastal problém u mě, že všechna oplodněná embrya, opět metodou ICSI, to nezvládla a nedošlo k transferu ani jednoho. Byla jsem na dně. Na 2. IVF jsem šla v „pohodě“, že už vím, co mě čeká, a ze zkušeností mnoha párů, že 1. IVF často nevyjde, jsem věřila v lepší výsledek.
Vyměnila jsem gynekologa (MUDr. Miloslav Černý – patří mu velký dík), vyměnili jsme CAR u Apolináře za kliniku Pronatal v Hodkovičkách v Praze, kde paradoxně manžel tenkrát poprvé podstoupil zkušební spermiogram, navštívili jsme léčitele na Vysočině, na kterého jsme čekali od 2 hodin ráno v autě do 7 hodin ráno, než jsme v 11 hodin přišli na řadu, a odjela jsem na léčbu pro neplodnost do Františkových lázní (kde jsem mimo jiné poznala 3 úžasné kamarádky, se kterými se stýkám dodnes, a jedna z nich se stala později mou nejlepší kamarádkou – všechny jsme otěhotněly a porodily únor, březen, červen 2014). V Pronatalu manžel prošel vyšetřením u urologa, oba čekaly rozsáhlé imunologické testy, genetické testy… Vše trvalo strašně dlouho. Dnes už vím, že za mou „neplodností“ byl především tehdejší stres v zaměstnání, únava organismu po IVF a menší imunologický problém, který byl záhy vyřešen v Pronatalu, kde na něj přišli a na manželův také… Jeho tělo si vytvářelo protilátky proti vlastním spermiím. Oběma nám nasadili kortikoidy a po měsíci nastalo dostatečné zlepšení na to, abychom 3. IVF zkusili opět „zatím“ bez dárce spermatu. Byl červenec 2013. Pan doktor nás celou dobu utěšoval, že stačí jedna zdravá spermie. 🙂 Dostala jsem jiné hormonální injekce a už při prvních dnech píchání injekcí do břicha jsem cítila, že tohle je jiná „liga“.
A opravdu! V den transferu mi bylo odebráno 8 vajíček a z toho bylo úspěšně 7 oplodněno! Nemohla jsem uvěřit! Pátý den jsem jela na kliniku na transfer vajíček do dělohy. Pamatuji si to jako dnes, když mi embryoložka sdělila, že už 2 embrya musela zamrazit o den dříve, protože byla rychlá ve vývinu, a že opravdu už neví, co by mi museli dát, abych byla těhotná, že tohle jsou skvělé výsledky a že to kontrolovali několikrát. Byla jsem v šoku! A paní doktorka evidentně také! Zdálo se, že kombinace všeho možného zabrala.
Už první a druhý den po transferu jsem vnitřně cítila, že se to povede. Vkládali mi 2 vajíčka pro zvýšení šance na otěhotnění vzhledem k předchozím výsledkům. Modlila jsem se, aby se uchytilo aspoň jedno, a spořádaně polykala pilulky na podporu udržení a odpočívala.
Těhotenský test jsem si měla udělat po 14 dnech, avšak byla jsem tentokrát hodně nedočkavá a řekla si, že si ho udělám po 7 dnech.
V úterý 6. srpna 2013 jsem nemohla ani dospat a v 6 hodin se potichu vyloudila z ložnice na toaletu. Nadechla se a vzala do ruky krabičku s testem jako dárek od nejlepší kamarádky, na kterém bylo napsáno TFUJ, TFUJ, TFUJ, a šla na to… Mezitím, co jsem čekala na dvě vytoužené čárky, jsem na sebe koukala do zrcadla a opakovala si modlitbu, co mě učila prababička jako malou, když jsem u ní spávala: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj moji dušičku…“ Kouknu na test a nic… Obrovské zklamání. Sedám na vanu a pláču. Vysněný domeček z karet se mi zhroutil. Znovu. Tolik naděje a všeho. Celá ubrečená jsem chtěla test vyhodit. Kouknu na něj znovu a tam 2 čárky!!! Nemůžu tomu uvěřit. To není možný, opakuju si stále dokola. Vyjdu z koupelny do ložnice, kde už je vzhůru manžel a ukazuju mu test… Začne plakat dojetím a oba se nevěřícně usmíváme. Ještě to dopoledne jedu na krev do nemocnice pro potvrzení hCG. Jsme šťastní, že se to povedlo, ale stále ještě nevěříme. O týden později sedím s kamarádkou na kávě (ta, co mi darovala test a je o měsíc dřív těhotná) a ona se ptá: „Myslíš, že tam budou dvě?“ A já, že určitě ne. O několik další dní později jsem na prohlídce u pana doktora, který mi říká: „Paní Kudová, my jsme vkládali dvě vajíčka, že jo?“ A já: „Ano.“ A pan doktor odpovídá: „Tak jsou tam dvě, gratuluju Vám k dvojčátkům.“ Tak tohle je pecka! Přepadá mě směs pocitů, ale také radost, protože pan doktor sděluje už bijící srdíčka obou plodů. Nadšeně volám manželovi a zbytku rodiny.
Do 16. týdne těhotenství jsem jakž takž v pohodě a „užívám si to“, i když na rizikovém těhotenství, ihned doma, na neschopence. Při odběru krve na tripple testy se sestřičce v ordinaci zmíním, že mám pocit, že mi občas tvrdne břicho, a ta mě raději pro klid odesílá na ambulanci do Vinohradské nemocnice, kde můj pan doktor rodí, ale teď má dovolenou. Jedu tam a říkám si, že pro klid. Jaké překvapení nastane na ambulanci, kdy mi sdělí, že mi v 16. t. t. hrozí předčasný porod… Tedy potrat (zákonem stanovená hranice pro nutnou záchranu plodu je 23 + 5 t. t.). Jsem hysterická, pláču, že nemůžu popadnout dech, a na pokoj mě musí odvézt na křesle, jelikož nejsem schopná ani ujít pár kroků, jak se mi podlamují kolena. Okamžitě kapačky, léky. Na gynekologii není místo, stěhují mě na porodnici. Tam se dostávám relativně do klidu, i když maminky s bříšky těsně před porodem… V tu chvíli si přeju, abych se do té fáze také dostala. Hned odpoledne přijíždí manžel s mojí mamkou a snaží se mě uklidnit. Jsem zcela vyčerpaná, pálí mě oči a třeští hlava od pláče. O dva dny později jsem přeložena na gynekologii, kde to vypadá jako na patologii, a já pláču znovu, že chci domů. Stresem a prostředím jdu na váze okamžitě o 4 kg dolů. Nejsem schopná nic sníst, ani přinesené domácí jídlo. Hned je jasné, že tady asi rodit nebudu i kvůli možnosti předčasného porodu (ve Vinohradské nemocnici lze rodit až od 38. t. t.), a tak mi můj gynekolog pro komplikace zařizuje registraci v Motole. Můj gynekolog mi hned na další prohlídce sděluje, že si myslí, že porodím tak ve 32. t. t., a já se na něj vnitřně strašně zlobím, proč mi říká takové věci, že mě to akorát stresuje… Dnes vím, že měl svatou pravdu.
Po 5 dnech jsem propuštěna domů s doporučením: přísný klid na lůžku, léky, magnezium. Dopuju se každý den 8 tabletami magnesia. První týdny se s tím nemůžu vyrovnat. Všude v časopisech veselé usměvavé maminky na procházkách a já mám na několik týdnů a měsíců stále stejný výhled z okna naší ložnice na sídlišti, kdy ve čtyři hodiny odpoledne je tma. Každý den je stejný. To, že je víkend, poznám podle toho, že je manžel doma. Každé ráno si připravuju snídani, rovnou svačinu do krabičky k posteli a konev čaje, v poledne vstávám pouze k ohřevu jídla do mikrovlnky a opět do postele. Večer manžel vaří večeři nebo nakrájí suroviny a já si na 10 minut stoupám do kuchyně. Naštěstí to všechno velmi dobře prožívám díky své nejlepší kamarádce, která musí také ležet, a tak si denně minimálně 1–2 hodiny voláme, přestože od sebe bydlíme 5 minut, a řešíme vyšetření po doktorech a výbavu pro miminka. Manžel žehlí dětské oblečky a pleny a děláme si u toho srandu, jak si to umím hezky zařídit, i když jsem se na tyhle přípravy strašně těšila. Každý večer mažu bříško, vnitřně si s nimi povídám a oni mě za to kopou. Každý týden taky poctivě měříme bříško a fotíme. Vnitřně se modlím za 24. t. t.
Ve 22. týdnu těhotenství se dostanu do konfliktu se sousedkou a přijíždí sanitka, aby mě pro hypertenzi odvezla do Motola ke kontrole. Další strach, zda jsou miminka v pořádku. Naštěstí vše bez komplikací. O týden později se na velkém UTZ ve Vinohradské nemocnici dovídáme, že čekáme vytoužený páreček. Paní doktorka na UTZ sděluje, že Áčko je holčička, a já pláču dojetím. Manžel mě u toho tajně fotí. Moc jsem si přála aspoň jednu holčičku. Je to rouhání při těch komplikacích, ale jak s oblibou i dnes říkám: „Nerada bych si celé odpoledne v parku hrála na ninji.“
Překonáváme hranici 24. t. t. a já si dávám další metu – 30. t. t.
Ve 26. t. t. mi na EEG zjišťují, že moje epileptická křivka v rámci migrén se zhoršila (záchvat jsem nikdy neměla) a není možný přirozený porod, jelikož se bojí záchvatu právě při porodu. Další stres.
Ve 28. t. t. se objevuje další komplikace v podobě těhotenské cukrovky. Držím dietu a neustále řeším, že mám hlad. Hubnu na váze 2 kg. Za celé těhotenství jsem na váze 6 kg nahoru, které pak ihned po porodu nechávám v porodnici. Neuvěřitelné.
Ve 30. t. t. mi jednu středu není dobře, celý den se cítím divně, břicho tvrdne, celý ho skoro prospím a mám špatný pocit. Ve čtvrtek ráno pro klid duše se sbalenou taškou odjíždím do ÚPMD Podolí, kde mě registrovali pro velké komplikace ve 28. t. t. „Tak paní Kudová, pár dní si tady poležíte, hrozí předčasný porod, čípek máte 12 mm…“ Dál už moc neposlouchám… Pláču. Už jsem nešťastná a mám obrovský strach. Začínám vnímat, když mi paní doktorka vysvětluje, že mi dají kortikoidy, aby dvojčátkům dozrály předčasně plíce, kdybych začala rodit. Na rizikovém oddělení strávím necelé 3 týdny. Personál naprosto úžasný, všechny sestřičky usměvavé a milé, jídlo dobré, prostředí pěkné. Skoro denně za mnou dochází mamka, manžel také, o víkendech i zbytek rodiny. Snaží se mi to tam zpříjemnit dobrotami, ale moc jíst nemůžu právě kvůli cukrovce. Snažím se hodně spát. Ze všech léků jsem unavená. Nastává další problém. Zánět v ledvinách. Dvojčátka se tlačí na orgány a neodchází mi moč, jak by měla, a tak se zvažuje operace kvůli umístění trubičky mezi ledviny a močový měchýř.
Říkám si, že už to není možný, že mám takovou smůlu. Situace se posléze vyřeší sama. V pátek mi pan doktor sděluje, že uvidíme, jak dopadne vyšetření v pondělí, že bych mohla jít domů. Já narychlo zařizuji na neděli odpoledne kamaráda fotografa, že nás přijde vyfotit do porodnice, protože jinak na těhotenské fotky můžu zapomenout, pan doktor mi povoluje v rámci areálu 30minutovou propustku. V sobotu mi končí neschopenka, v neděli nastupuji oficiálně na mateřskou a my máme krásné fotky (přesně 36 hodin před porodem).
V pondělí (32 + 2 t. t.) jsem od rána nervózní a pan doktor mi sděluje, že když to dobře dopadne, můžu jít domů a konečně se pár nocí pořádně vyspat. Přece jenom nemocniční lůžko nic moc. Nevím, co se děje, asi šestý smysl, ale začnu plakat, že nechci domů, že se bojím, že se něco stane, že je mi divně, a on mě uklidňuje, že mě přece nevyhazuje a že uvidíme, co vyšetření… Následně mi sděluje, že situace je ještě horší, čípek je zkrácený na 9 mm, v žádném případě nemůžu jít domů. Opět pláču. Tentokrát, že nejdu domů. No prostě hormonální bouře. 🙂 Odpoledne mě navštěvuje mamka a manžel, mamka je ráda, že budu pod dozorem, že mě nepustili domů, a já jsem na ni naštvaná, jak si „tohle“ může přát. Rozloučíme se a já jdu odpočívat. Ve 22 hodin večer si ještě kvůli cukrovce dávám jogurt (který mě později zachrání od celkové narkózy). Manžel mi píše, že si dává pro jistotu telefon do nabíječky (má totiž věčně vybitý telefon) a mamka píše, že si nechává zapnutý telefon (vždy jej na noc vypíná) a přes SMS se loučíme. Ve 23 hodin usínám, o půlnoci se opět probouzím a mám divný pocit. Usínám.
V 1:23 (úterý 25. 2. 2014, 32 + 3 t. t.) se budím a koukám na telefon, kolik je hodin, v tom jako když bouchne sekt, a cítím, že mi praskla voda… V tu chvíli okamžitě volám sestru a rychle mi proběhne hlavou jediná myšlenka: „Do prdele, já ještě přece nemůžu rodit, ještě ne.“ a jsem úplně vyklepaná. Čvachtám si to v gumových pantoflích po chodbě na monitor za sestrou. Tam se ptám celá vykulená, co bude. „No počkáme, zda budou kontrakce, a když ne, tak můžeme třeba čekat dva dny…“ Odchází a já na ni koukám, jestli si ze mě dělá srandu. Sotva napojí monitor a najde srdíčka, tak začnou kontrakce po minutě. Svíjím se v křesle, hodně to bolí, ale dá se to vydržet a rychle volám manželovi, že asi rodím a ať dá manžel vědět mamce, hned poté se mi vybije mobil. Přichází doktor, vyšetří mě a ptá se, jak jsou děti uložené, a já že koncem pánevním. „Pane doktore, mohli bychom počkat na manžela?“ „No, to bychom teda nemohli. Musíme jet. Nemáme čas, mohly by se tam zaklínit.“ Rychle okolo mě začnou běhat sestry. Cévka, punčochy, košile, …, vše mám mokré. Jedeme. Nad hlavou se mi mihotají zářivky porodnice. Všude neuvěřitelné ticho. Mám strach. Klepu se. Je mi strašná zima. Přestože byl manžel v porodnici za 12 minut, projel asi 3× na červenou a udělal dalších 5 dopravních přestupků, nestihl přijet včas, aby ho na sál za mnou ještě pustili, a tak musím tuhle bitvu vybojovat sama.
Přijedeme na porodní sál, tam už všichni připravení – asi 8 zaměstnanců. Vybavuju si zvuk natahování gumových rukavic.
„Posaďte se tady na lůžko.“ „Paní Kudová, kdy jste se narodila? Jaká jména máte pro děti?“ Nemohla jsem si vzpomenout na nic, ale reagovala jsem. „Kdy jste jedla naposledy?“ „V deset, měla jsem ovocný jogurt.“ „Jak to, že jste ještě jedla v deset?“ „Mám těhotenskou cukrovku, mám druhou večeři“ „Kdy jste pila?“ „O půlnoci dva loky minerálky. Pane doktore, jak to bude s tou anestezií, doktor mi říkal, že bude celková,“ odpovídám mu. „Víte, pan doktor je gynekolog, ten tomu nerozumí, já jsem anesteziolog a taky se jim do císaře nepletu – uděláme spinál.“
Seděla jsem na kraji lůžka a jak jsem se klepala, musely mě dvě sestřičky držet, aby mě nepíchnul vedle. Za chvilku jsem cítila, jak jde rychle teplo od nohou. „Paní Kudová, zvládnete si lehnout?“ „Jo, to zvládnu.“ Haha, nezvládla. Jednu nohu jsem na stůl dala, ale druhá mi upadla jako hadrová panenka. Sestra rychle zareagovala a pomohla mi. Pořád mi byla zima a anesteziolog říká: „Nebojte, my Vás přikryjeme, vydržte chviličku. Cítíte něco?“ „Jen takový lechtání.“ V tom se ozvala sestřička: „Paní Kudová, natírám Vás dezinfekcí a celkem to bude 3×, nebojte se ničeho.“ Pak mi natáhli fólii přes břicho. Okraje byly papírové a zbytek plachty natáhli přede mě, abych nic neviděla. Natáhla jsem ruku a další kapačka. Do toho pod plachtu nakouknul neonatolog, MUDr. Kučera, představil se mi a říká: „Jsme připraveni, maminko, máme pro děti inkubátor, nebojte se, všechno bude v pořádku.“
Anesteziolog mě začal hladit po vlasech a po tváři, protože viděl, jak pláču. „Paní Kudová, cítíte teď něco?“ „No, takový šimrání,“ a to už mě řezali. Pak mi doktor říká: „Nelekněte se, teď to bude trochu tahat.“ No, já se samozřejmě lekla, byl to pocit, že se mi někdo hrabe v břiše, jako kdyby vás někdo tahal za kůži na břiše – hodně. Za chvilku slyším pláč… „Maminko, máte holčičku.“ Bylo 2:19 (tedy přesně 47 minut od prasknutí vody). Anesteziolog: „Maminko, podívejte se doleva, uvidíte holčičku.“ Koukala jsem a do toho on: „Tak ji neuvidíme, už ji odnesli.“ „Teď to bude ještě tahat.“ Tahalo to víc. Štěpán byl totiž uložený u žaludku kolem žeber. Uslyšela jsem další pláč, ale ne tak intenzivní a hrklo ve mně. „Další je chlapeček.“ (2:20) „Maminko, koukněte doleva.“ A skutečně – ukázali mi Štěpána. Byl tak nádherný, od krve, ale strašně krásný. Pak si už nic moc nepamatuju. Zašili mě. Přesunuli na postel, dali na mě deku a fólii na zahřátí a jeli jsme. V předsálí už čekal manžel, pamatuju si jeho obraz trochu matně (později mi řekli, že mi dali do kapačky opiáty, jak jsem se klepala – abych se uklidnila), ale řekl mi: „Děkuju ti za děti, jsou moc krásný.“ A dal mi pusu.
Přivezli mě na JIP a já měla pocit, že můžu kácet les. Najednou mi bylo strašně dobře. Kdyby mi řekli, že můžu vstát a jít domů, tak bych šla. Samozřejmě jsem necítila pořád nohy. Vůbec jsem nemohla usnout, nakonec jsem snad mezi 5. a 6. hodinou ranní usnula (hned potom jsem si sahala na břicho a opravdu tam nebylo). Najednou strašně zvláštní pocit ho nemít. Kolem 8 hodiny jsem se sestřičky zeptala, jestli ví, co je s dětmi. Hned šla ochotně zavolat na RES JIP (kde děti ležely) a přišla mi říct, že pediatr za mnou přijde po 10. hodině a řekne mi, co a jak. Opravdu přesně 5 minut po desáté přišel, že je všechno v pořádku, že leží na RES JIP a až budu moct vstát, tak se za nimi můžu přijít podívat, a pak mi ukázal fotky na telefonu, byla jsem dojatá.
Odpoledne jsem byla převezena na gynekologii. Dali mě na pokoj s dvěma slečnami se stejným průběhem, všechny po císaři a všechny jsme měly děti na RES JIP. Později jsem se dozvěděla, že nás takhle dávají schválně sem, abychom nebyly na šestinedělí s ostatními maminkami. Je dost náročné vidět děti v inkubátoru a celé to psychicky ustát.
Ve čtyři za mnou přijel manžel s mamkou. Oba mi přivezli krásnou kytku. Byla jsem šťastná, že manžela vidím. Po krátké návštěvě jsme vyrazili za dětmi. Moc jsem chodit nemohla, ale touha vidět je byla silnější, a tak, i když mi byl nabízen vozík, došla jsem to po svých. RES JIP bylo moderní pracoviště jak nějaká vesmírná stanice, všude obrazovky počítačů, vše čisté a krásné. Před návštěvou pořádně umýt ruce mýdlem a pak ještě dezinfekce. Sestřička, která se o ně starala, se nás hned ujala a začala vše vysvětlovat. Došli jsme k inkubátorům a já začala dojetím plakat. Byly tak krásní, ale tak maličkatí. Nemohla jsem pořád uvěřit, že je vidím a jak jsou malí. Pláč z dojetí se změnil v pláč strachu o ně, aby byly v pořádku. Mohla jsem k nim strčit aspoň ruku a dotknout se jich na ruce a pohladit je. Když jsem jim podala prst, oba ho reflexně „zmáčkli“. Nezapomenutelný pocit.
Další dny jsme začali s klokánkováním, kortikoidy zabraly, tak nás nečekala žádná plicní ventilace. Dýchaly samy a žádné obtíže nebyly. Museli jsme tedy čekat 2 dny, ty byly nejvíc kritické. Naštěstí všechno bylo v pořádku.
V pátek 28. 2. je převezli na intermediární péči, tam jsme strávili další 3 týdny. Začalo jedno z mých nejtěžších období, celé dny jsem u nich seděla. Každý den. Každý den jsem vozila odstříkané mléko. Každý den bez nich byl strašně těžký, často jsem plakala, moc mi chyběly. Bylo to náročné psychicky i fyzicky. Manžel jezdil, jak práce dovolila, a pak nám také povolili návštěvu babičky a dědy. Po 14 dnech jsme konečně měli první rodinnou fotku. Zkoušela jsem přikládat, ale moc se nedařilo. Na RES JIP totiž dvojčátka zhubla na 1 600 g, a tak trvalo, než se dostala zase na porodní váhu a nabrala sílu. Později jsem se mohla zapojit i do koupání, převlékání a péče o ně samotné. To mě hodně nabíjelo pozitivní energií, i když každý odchod jsem oplakala.
Poslední 4 dny před propuštěním jsem nastoupila na tzv. rooming-in, abych se o děti postarala kompletně. Už jsem tedy s nimi na oddělení ležela na pokoji. Poslední den před propuštěním jsem dostala zánět prsu a vysoké horečky.
21. 3. 2014 nás propouštějí domů. Stáří 35 + 6 t. t. a váha cca 2 100 g. Ten den jsem měla vysněný celou dobu. Snažím se usmívat, ale je mi kvůli zánětu opravdu mizerně a už se těším domů do postele. První týdny jsou náročné. Štěpánek často pláče a chce se stále chovat. Pořizuji šátek a nosím v něm obě děti po bytě. O měsíc později můžeme na první procházku ven.
První rok dvojčat si skoro nepamatuji, nemít fotografie a videa, už ani nevím, jak vypadala. Každý týden 1–2 doktoři, někdy i 3. Pediatrie v porodnici v Podolí, naše obvodní pediatrička, neurologie, pneumologie, rehabilitace. U Aničky je ve 4. měsíci zjištěno astma, u Štěpánka o 2 měsíce později. V 6. měsíci se nám zastavuje vývoj a jsme nuceni cvičit alespoň reflexní cviky z Vojtovy metody. Kvůli astmatu totiž ostatní cviky neudýchají. Prognóza je šílená – když budou příští rok lézt, bude to dobré. Hypotonie byla zjištěna u obou, u Štěpánka horší nález. Jsem na dně a mám pocit, že už to nemůžu ustát. Je to opravdu náročné. Několik týdnů nedělám prakticky nic jiného, než jen cvičení mezi kojením a spaním, ale nese to své ovoce a vývoj se opět rozběhne. O měsíc později se dovídáme, že Anička má nadměrné množství vody v hlavě, a tak nás čeká roční pozorování na UTZ v Motole a možnost operace. Každý UTZ jsem nesmírně nervózní a vždy se dovídám, že výsledky jsou hraniční a že uvidíme příště, což mi na klidu vůbec nepřidává. V 8. měsíci mají dvojčátka podezření na epilepsii, a tak nás čeká konzilium na neurologii v Motole a EEG. Naštěstí je epilepsie vyloučená, jen jsou opožděni ve fyzickém vývoji.
Od začátku narození mají odložený a pozměněný plán očkování. Dvojčátkům je 9 měsíců a mají za sebou první atypický zápal plic. Celou zimu marodí s bronchitidami a je to nekonečné. Na jaře 2015 vyřizuji dětem léčebnu a v červenci odjíždíme na měsíc do Léčebny respiračních onemocnění ve Cvikově. V Podolí začínáme uvažovat o speciální logopedii pro Štěpánka, protože nechce jíst žádné kousky jídla, pouze tekutou stravu. Anička začíná krátce chodit a já vzpomínám na prognózu, kdy touto dobou se měla začít teprve batolit, a opakuji si, že ta dřina za to stála.
Odjezd do léčebny. Pro mě hodně náročný měsíc, jelikož manžel si nemůže vzít dovolenou a má ke všemu dvě zaměstnání a já jsem s dvojčátky v léčebně zcela sama, ale aspoň za námi přijede na návštěvu. Později zjišťuji, že naše dvojčátka jsou zde nejmladší pacienti. Během léčení nás potká šestá nemoc, která nejdříve vypadá jako salmonelóza. Jsme proto hospitalizováni na pediatrii v České Lípě, kde podstupujeme testy a ukazuje se šestá nemoc a nalokání se vody z rehabilitačního bazénu. Anička má vysoké horečky a dehydrataci. Nicméně dvojčata se v léčebně naučila docela pěkně jíst a Štěpánek začíná v 17 měsících s velkou slávou chodit! Na podzim je nám pro vysokou nemocnost doporučena imunologická léčba.
Dnes je dvojčatům skoro 2,5 roku. Anička začíná docela pěkně mluvit, Štěpánek ji dohání. Plenky děti mají zatím nonstop, ale začínáme pracovat i na jejich odstranění. Jsou celkem samostatní, i když Štěpánek jako správný chlap se nechá neustále obskakovat. Občas nás trápí jídlo, ale jinak nám s manželem dělají velkou radost a jsou to naše zlatíčka!
Anička a Štěpánek
*25. 2. 2014, 32 + 3 t. t., 1 840 a 1 800 g, ÚPMD Podolí