Porodila jsem předčasně obě své děti

Veronika Hřebejková je koordinátorkou Nedoklubka již 5 let. Je maminkou dvou předčasně narozených chlapečků, Dominika (6 let, 23+6 t.t., 740 g) a Šimonka (10 měsíců, 31+3 t.t., 1780 g). Veroniky příběh je silný, smutný a  šťastný zároveň. Porodila předčasně. A hned dvakrát. Když jsme v roce 2014 připravovali oslavy Světového dne předčasně narozených dětí, Verunka byla podruhé těhotná a dělali jsme si legraci, že v den, kdy se máme všichni sejít v Praze v primátorské rezidenci bude UŽ ve 25. týdnu a tam mezi těmi všemi neonatology bude v bezpečí. Jenže mělo to být všechno úplně jinak…

Jaké bylo Vaše první těhotenství? Dal se předčasný porod předpokládat?
Mé první těhotenství probíhalo vcelku poklidně. Miminko jsme si přáli a otěhotnět se nám podařilo ve velmi krátkém čase. Pár dní před očekávanou menstruací jsem už tušila, že jsem těhotná a těhotenský test mou předtuchu potvrdil. Bylo to 1. 6. 2009 na Den dětí. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Druhý den jsem opakovala test znovu a objednala jsem se ke své gynekoložce. Mezitím jsem začala „špinit“, ale brala jsem to jako součást začátku těhotenství a ani ve snu mě nenapadlo, že by to mohl být problém. Z mé první návštěvy gynekoložky jsem odcházela se slzami v očích,  těhotenství bylo potvrzeno, gynekologické vyšetření bylo s  normálním nálezem, ale mou doktorku znepokojilo  špinění“ a to vyjádřila se slovy: „Určitě se nic neděje, ale může to být předzvěst potratu, okamžitě nastupujete na  neschopenku – rizikové těhotenství!“. Zároveň mě hřál pocit, že nosím pod svým srdcem stvořeníčko, které miluji už teď. V 6. týdnu jsem poprvé viděla naše miminko na ultrazvuku. Další návštěvy gynekoložky probíhaly v naprostém pořádku, všechna vyšetření byla negativní a já se těšila na každou další návštěvu v ordinaci, kdy své miminko uvidím znovu a znovu. Zvrat opravdu nastal nečekaně v nedokončeném 24.  t.t., kdy povolilo děložní hrdlo a miminko muselo okamžitě ven. Nemohla jsem být ani převezena na specializované pracoviště, porod proběhl velmi rychle, miminko okamžitě po porodu převezli na neonatologické oddělení do Plzně, které je od místa porodu vzdáleno 100 km. Pro své druhé těhotenství jsme s partnerem byli rozhodnutí a věřili, že vše dobře dopadne. Těhotenství probíhalo zcela v pořádku. Ve 20. t.t. jsem se objednala do rizikové poradny a mé obavy se opět potvrdily. Opět se mi krátilo děložní hrdlo, musela jsem být okamžitě hospitalizována. To, co následovala všechno po hospitalizaci v 19+3 t.t., to je skutečně na další dlouhý článek.

Jak jste vnímala předčasný porod, co následovalo, jak jste se cítila?
První předčasný porod byl pro mne osobně naprosté selhání rodičovské role. Měla jsem neskutečné výčitky, že jsem jako matka selhala a bála se předvídat velmi blízkou budoucnost. Nezapomenu na pocity bezmoci, neštěstí, sebeobviňování, selhání, beznaděje, zoufalství, úzkosti. Nechápala jsem, co se kolem mne děje. Otázky typu: „Proč právě já, proč právě mé miminko, přežije, pokud ano, bude mít nějaké následky?“ Byl to obrovský šok a velmi emočně náročná situace, která se nedá příliš popisovat. Každá matka zná pocity před, při a po porodu a u předčasného porodu je o to stresující situací, že miminko nezůstává v její náruči, mnohdy čeká řadu týdnů i měsíců… Druhé těhotenství pochopitelně provázel strach z nedonošení, ale lékařský tým dělal maximum, aby se případný předčasný porod co nejvíce oddálil. Přesto přírodu neoklamete a předčasný porod se rozběhnul, pátý den po odtoku plodové vody jsem porodila. Upřímně jsem se na porod už těšila, na druhou stranu jsem věděla, že je pořád dost brzy. Nicméně jsem na tento porod byla připravena psychicky i fyzicky. Jsem na sebe hrdá, jak jsem porod zvládla a druhý chlapeček byl na světě 🙂

Jak to vnímal Váš partner, tatínek Vašich dětí?
První předčasný porod byl obrovským šokem i pro tatínka Dominička. Nic takového nečekáte, nelze se na takovou situaci připravit, byli jsme oba dva v šoku. Byl ale velkým optimistou a věřil, že vše dobře dopadne a to byl velký motor pro nás všechny! Ve druhém těhotenství zůstal tatínek sám na Dominička a  já ležela dlouhou dobu v nemocnici. Věřili jsme si, věřili jsme našim dětem, a vyhráli jsme! Jak dlouhou dobu jste strávili v nemocnici? S Dominičkem jsme strávili v nemocnici neskutečných 5 měsíců. Prošli jsme odd. JIRP, JIP a Rooming-in. Domů jsme šli až po termínu porodu, Dominiček odcházel s váhou přes 4 kila. Se Šimonkem ještě v bříšku jsem téměř 3 měsíce ležela v nemocnici a 36. den od porodu jsme šli ještě 3  týdny před termínem domů. Moc jsme se domů těšili, na své soukromí a hlavně sami na sebe. Uvědomila jsem si ihned, že odchodem z nemocnice končí jedna etapa, ale ta další – náročná, kdy jste na děťátko už jen Vy sami doma a nemáte kolem sebe lékaře a sestřičky, zcela začíná. Musím říci, že i přes veškeré těžké i méně těžké překážky, jsme ušli obrovský kus cesty a právem jsem na své děti hrdá! Jsou obdarováni takovou chutí žít a bojovat, že před nimi smekám!

Co Vás přivedlo k Nedoklubku?
K Nedoklubku mne před téměř 7 lety přivedla avizovaná změna v zákoně, tehdejším ministrem zdravotnictví, v posunutí hranice životaschopnosti nedonošených miminek z 24. t.t. na 26. t.t. To mne skutečně jako matku dítěte narozeného ve 24. t.t. zvedlo ze židle a podporovala jsem petici, která obíhala celou republiku, aby tato změna nebyla zákonodárci přijata. Díky Bohu se tak nestalo. Začala jsem vykonávat dobrovolnickou činnost pro Nedoklubko v Karlovarském a později také v Plzeňském kraji v rámci projektu Mámy pro mámy. Obě neonatologická oddělení zásobuji dárečky pro rodiče předčasně narozených dětí a pomůckami pro miminka po předčasném porodu dodnes. Nejvíce mi pomáhá moje maminka, která dlouhodobě a nezištně všechny pomůcky a také dárečky tvoří. Určitě nedílnou součástí jsou nadšení lidé a organizace, které nám pomáhají s výrobou dárečků a povzbuzují tak nejednoho rodiče předčasňátka. K projektu Mámy pro Mámy jsem také začala organizovat setkání kulíšků s jejich rodiči. Je to úžasný pocit, vidět všechny po tak dlouhé cestě mimo nemocniční prostředí. Se všemi těmi broučky a beruškami víte, že ten boj stál za to! Na setkání vždy dorazí i sestřičky, lékaři či fyzioterapeuti v „civilu“. Povídáme si o tom, jak se nám daří, jaká úskalí probíhala v nemocnici, co bylo naší podporou… sdílíme vzájemné pocity, prožitky a příběhy rodičů a víme, že v tom NEJSME SAMI! Po pár letech jsem se stala členkou Výkonné rady Nedoklubka a spolupodílím se na tak úžasných záležitostech, jako je tvorba purpurového srdce, časopisu Nejste v tom sami, napsala jsem příběh, který je zveřejněn v knize s názvem „Vítej, kulíšku“. Nedoklubko se stalo součástí mého života, a i když někdy více a někdy méně mohu věnovat svůj čas v závislosti na momentální situaci ve svém osobním životě, stále se této činnosti velmi ráda věnuji.

Co byste vzkázala rodičům nedonošeňátek?
Věřte svým miminkům, dejte jim mnoho lásky již v prenatálním období, buďte trpěliví, nespěchejte na výkony a  nikdy nesrovnávejte s  ostatními miminky, dejte svým nedonošeňátkům dostatek prostoru a času a nepochybujte o nich. Vězte, že se Vám láskyplná péče tisíckrát vrátí!
Přeji Vám mnoho energie a sil na Vaší cestě s kulíškem!
Veronika s celou rodinou